Kapitola 6
Cesta domů probíhala mlčky. Carlos vypadal zachmuřeně a Llalita se nechtěla vnucovat.
„Kam teď?“ zeptal se jí na jedné křižovatce.
„No... já nevím, nikdy jsem tady nebyla!“
„Počkej, jak nebyla? Myslel jsem, že mi řekneš...“
„Já jsem nechtěla... nechtěla jsem na tebe mluvit, vypadal jsi hrozně zahloubaně. Nechtěla jsem tě rušit!“
Carlos prudce zabrzdil auto. Praštil oběma rukama do volantu.
„Ženská! Ty jsi neuvěřitelná!“
Otočil se obličejem k ní, na čele mu pulzovala žíla. Měl šílený výraz. Najednou se rozesmál, z plna hrdla a upřímně. Llalita na něho chvíli koukala a pak se začala smát taky. Napětí se uvolnilo.
„Promiň, Carlosi, já jsem... taková nesvá. Teď už tě budu navigovat, slibuju.“
Po dvaceti minutách zastavili před domem rodiny Sayerových.
„Díky, Carlosi. Jak ti to můžu oplatit?“ zeptala se Llalita. Třeba by si dal limonádu nebo tak.
„No vlastně by tu něco bylo...“ zadíval se Carlos na Llalitu.
Ó proboha, on mě určitě chce políbit! Llalita se vyděsila, ale tak nějak příjemně. Teď se ke mně naklání!
Zavřela oči a nahnula se směrem k Carlosovi v očekávání polibku. Ale ten se nedostavil.
„Víš,“ řekl Carlos tiše, „já na tebe mám takovou prosbu.“
Llalita trochu zklamaně otevřela oči. „Povídej.“
„Asi sis všimla, že mi to ve škole nijak zvlášť nejde...“
Nijak zvlášť? To bylo dost slabé vyjádření! Co si Llalita všimla, tak Carlos dostal z pěti testů za F, z dalších dvou za D a třeba v angličtině se ohledně Shakespearových sonetů ještě ani jednou neprojevil.
„Ale rád bych šel na univerzitu,“ pokračoval Carlos, „a už mi tři nabídly možnost sportovního stipendia, jen si musím zlepšit známky. Byla bys tak hodná a doučovala mě?“
Llalita potlačila úsměv, který jí rozkmital rty. „Samozřejmě, kdy by se ti to hodilo?“
„Co třeba hned? Když už jsme tady, u vašeho domu...“
Llalitě začaly v hlavě horečně lítat myšlenky. Kdo je doma? Maminka, asi. Táta se vrátí až pozdě večer, takže nebude mít řeči. Bude Carlos mamince vadit? Snad ne. Snad se ho nebude na nic vyptávat.
„Dobře, to by šlo. Podíváme se na ten sonet, co máme na zítra.“
Llalita vystoupila z auta a zamířila ke dveřím. Ruka, ve které měla klíč, se jí třásla tak, že se nemohla trefit do klíčové dírky. Po dlouhých několika sekundách konečně otevřela.
„Ahoj, mami! Mám tu spolužáka na doučování!“ zavolala do chodby.
Z kuchyně se vyklonila paní v zástěře a důkladně si prohlížela Carlose.
„Dobrý den, paní Sayerová. Já jsem Carlos Jimenéz, chodíme s Llalitou do stejných hodin.“
„Vítej u nás, Carlosi, Llalita si už dlouho nepřivedla žádného kamaráda. Můžete si sednout do jídelny ke stolu, ano?“
Llalita obrátila oči v sloup. „Jasně, mami. Jen si skočím do pokoje pro knížky.“
Vyběhla po schodech a popadla knihu Shakespearových sonetů ze svého nočního stolku. Páni, takový nepořádek v pokoji... no kdyby to maminka věděla, jistě by tak nenaléhala, aby zůstali v jídelně. Bylo by jí jasné, že by si Llalita do pokoje nikoho nepozvala.
Seběhla zase dolů po schodech a položila knihu na stůl hned vedle talíře čokoládových sušenek.
„Tak Carlosi, dáme se do toho sonetu.“